Člověk si myslí, že na to vyzraje. Člověk si myslí, že ho nic nepřekvapí. Člověk je… no nechme toho.

Takže jsem si na konci roku 2006 pořídila MALOU špiclici. Měla tři krásné sestřičky. Jen jedna se jí rovnala velikostí, druhé byly proti ní prťavé.

„Ty si krásné štěňátko… ty budeš jak tatínek. 27cm. Kolik tak asi budeš vážit, až budeš dospělá…? Hele a budeme cvičit, a půjdem spolu a s Vlčkem na dogtrekking. To zvládneš, strejda Zero to taky zvládne.“

…dneska mne tyhle plány nutí k pousmání. Když jsme jeli do Nitry na výstavu, byly Cárince 4 měsíce. Na svůj věk nádherně huňatá, nikdy jako štěňátko nevylínala.

„Máte krásnou trpasličí fenečku.“ – „Né, to je MALÝ špic.“

Och ty moje Cárinko, co jsi mi to vyvedla? Holčička, na svůj věk drobná, se rozhodla, že se roste jen do pěti měsíců. V roce má 22cm a 2,1 kg. Nádherná představitelka plemene TRPASLIČÍ špic. Jedna z těch drobnějších.

A tak je tu mám. Dneska už dvě, trpasličí blechy. Vyvádí alotria, jsou slyšet na celý barák. Lítají po zahradě za Vlčkem stíhací rychlostí. Drobounké nožičky kmitají, aby na procházce stačily mé rychlé chůzi. Sice spolu nepůjdeme na dogtrekking, ale aspoň se mi do přepravky té nejmenší velikosti vejdou obě dvě ; )