Vzpomněla jsem si na jednu takovou příhodu z výstaviště. Bylo to loni na jaře, na brněnském Intercanisu. Už nevím který den, ale buď jsem s sebou měla jen Vlčounka nebo byla na kukandu bez psa, zkrátka špice jsem měla doma. Procházela jsem se s maminkou kolem stánků, co kdyby náhodou měli něco bez čeho se moje špiclinečky či vlčáci neobejdou…

U jednoho stánku jsem narazila na milou slečnu s rozkošnou miniaturní fenečkou. Ta byla černá, na sobě měla červený svetřík. Lesklá srst byla místy delší, bez podsady. Dlouhosrstá čivava, faktem je že čistě černou jsem nikdy neviděla. A ten povědomý špicí xichtíček mi učaroval jako vždycky když špice vidím. Chvilku jsme se bavily, já si hrála s fenečkou. Drobně plašší ale milá.

Když jsme se loučily, řekla jsem v dobré víře slečně, že má nádhernou čivavu. Chtěla jsem ji potěšit. Hromy blesky na mne, to jsem si dala. Slečna se urazila. Copak nevidím, že ona má trpasličího špice? (Samo že bez PP.) A to jsem nevydržela. "Promiňte," vyhrkla jsem, "ale já trpasličí špice chovám a tohle není trpasličí špic. Nemá ani špicí srst (a navíc má jiný formát těla)..." Slečna na to že fenečka je mladá, že jí řekli že srst bude mít až ve třech letech a teď že je jí jenom rok… najednou mi bylo smutno. Se slečnou jsme se nakonec zasmály. Ale smutek z tohoto zážitku mne nepřešel. Takových člověk potká moře, těch rádoby čistokrevných bezpapíráčků. Opravdu jsou PP jenom zbytečný luxus?