Psáno naivním pohledem začínajícího chovatele, Nový rok 2007...

Vlastně to začalo úplně nevinně u československých vlčáků (jak taky jinak, v mém případě, že). Uchovnila jsem psa a najednou začalo hlodat, že bych si k němu pořídila fenu. Jenže já jsem na výcvik sama a uvědomila jsem si, že „vlčici“ bych buď nebyla schopna dovést k tak zářným výsledkům jako Vlka, a nebo bych musela odstavit Vlka, což – no přestaňte cvičit se psem, který má skvěle našplápnuto k dalším výsledkům. Když přídám fakt, že by smečka bránila sama sebe před celým okolím… tak jsem ještě pochopila, že mám zbytek zdravého rozumu a zatím si druhého vlčáka nepořídím. Ovšem něco by to chtělo…

Takže kočku. Měla jsem kočky léta, Když byl Vlk malý měla jsem černého poloperského kocourka… Když umřel zkoušela jsem to dvakrát. Vlčounek má kočky rád. Ony jeho ne. Má jiný pach než běžní psi (a nádhernou pachovou fialku na ocase), a i kočky zvyklé na psy před ním prchají v panice. Zkusila jsem to dvakrát. Byla to koťata vychovaná velkými psy. Každé u nás vydrželo tři týdny. Dům vypadal tak, že když Vlk nakouknul do kuchyně, zpod radiátoru se ozvalo zuřivé prskání. Nikdy se ke koťátkům nechoval hrubě, ani si k nim pořádně nestačil přičuchnout. Kočky prostě utíkaly a bály se k němu přiblížit. Dnes si obě koťátka žijí spokojeně se svými novými rodinami v brněnském sídlišti. Takže kočku taky ne. Oplakala jsem možnost vypiplat si další snůšku koťátek.

Tím pádem mi zůstala jen možnost pes nebo tyranosaurus. Tyranosaurus by se pravděpodobně nebál, ale dneska se blbě shánějí a hodně sežerou, to víte. Takže pes. Malý pes. Velkého ne, to jsem zase zpátky u té „vlčice“. Já malé psy nikdy moc nemusela. Jsou prostě – malí.
Otázkou tedy stále je, jak jsem se dostala ke špicovi, a navíc trpasličímu.

Pro mne musí pes být „pan pes“. Jinak to není ono. A taky mít základní vlastnosti typu nenáročnost na údržbu srsti, zdraví, výdrž na šílených výletech všeho druhu, samostatnost a osobitou povahu. Takže zmenšené ČSV. Přidala jsem jako požadavek „vysmátou“ povahu. A následně jsem vyškrtala všechna existující malá plemena včetně špice.

Ale špic mne zaujal. Takový sranda psík, na fotkách vychechtaný a srstí mi připomínal mého milovaného kocoura… nakonec jsem začala pátrat jak je to vlastně s tou srstí. A ono to jde, protože jejich srst je skutečně (a k mému velkému překvapení) téměř bezúdržbová. A bylo jasno. Teď jaký ráz – samozřejmě ten nejmenší, trpasličí, chci přece malého psa… ale změnila jsem názor po velmi milém pozvání od Radky Kotvaltové – za tento rozhovor jsem nevýslovně vděčná, znamenal pro mne hodně a pomohl mi ujasnit si mnoho věcí. Rozhodla jsem se pro malý ráz. Psíček o kapánek větší, a může s námi i na dogtrekking bez obav, že by to nezvládl! Takže to bude malý špic.

Následovaly patálie, kdy jsem půl roku nemohla sehnat fenku (byli jen samí psi) a když už, tak se to potom zamotalo – což plyne z mé zoufalé honby za vysněnou krémovou barvou… nakonec jsem si pár dní po Vánocích domů přivezla Cárinku. Štěně naprosto neodhadnutelné barvy, ale zato s nádherným výrazem hlavičky a sebevedomím, které by lámalo skály a konalo zázraky. Její první seznámení s Vlčkem proběhlo na vlakovém nádraží. Když jsme nasedali už všichni do posledního vlaku, Cárinka se v kupé vybatolila zpod bundy a zalezla si automaticky k Vlčkovi. Mé největší obavy padly, byli kamarádi. Ten den cestou z nádraží padal první letošní sníh.