Tedy, neberte to tak, že bychom já a moje smečka byli vychloubační. Tohle není žádná objektivní reportáž z výstavy, spíš dojmy z toho, jaké to je, když se dotknete hvězdiček na obloze. Jsou daleko, ale občas se podaří natáhnout dlaň…

Začalo to nevinně, na internetovém fóru, kde se my on-line šťastlivkyně scházíme pokecat o špicím životě. Padla výzva, zda by někdo nenapsal reportáž z výstavy… tedy jsem se aktivně přihlásila. Nebude od věci, prozradím-li, že ruce jsem měla toho odpoledne, před Národní výstavou Olomouc, roztřepané trémou. Jako vlastně před každou výstavou na kterou jedeme.
Vidouc mne na fóru, slitovala se nad zelenáčem paní Hana Toulová a obě trpasličí holčičky – Cárinku z Krakovanské skalky a Dixi Strážní andělé – ještě téhož večera nádherně upravila.
Po horečném chystání se mi nepodařilo usnout a ráno, po zuby ozbrojená kartáči, hřebeny a výstavními vodítky, vydala jsem se spolu s maminkou z Brna do Olomouce.
Dopravní situace šoková. Já nevyspalá, na dálnici páteční ranní provoz a ještě k tomu  jsem vezla spolujezdkyni s border teriérkou. Ubohá spolujezdkyně měla nejspíš smrt v očích a zacpané uši, neb mé výrazivo nebylo moc uchu  milé, když mne z dálnice hned za Brnem málem smetla cisterna. Zřejmě mi nebylo přáno, v polovině cesty mi za silného mrholení došla kapalina v ostřikovačích.

Národní výstava v Olomouci je nyní třídenní a špicové mají svůj den hned v pátek. Třídenní proto, že první ročník skončil fiaskem pro nedostatek místa. Ani letos haly neoplývaly širokými uličkami, ale naštěstí jsme přijely dostatečně brzy, a tak jsme se s židličkami stihly schovat do slepé uličky u kruhu špiců. Nám bylo dobře, ovšem těm vystavovatelům, co se s psíky tlačili v průchozích uličkách, asi moc do zpěvu nebylo.
Občas se sama sebe ptám, proč na výstavy jezdím. Jedete, nervujete se… DOUFÁTE. Výsledek pak záleží na pár okamžicích v kruhu, na pohledu rozhodčího, na konkurenci… ale pro mne jsou výstavy především milý výlet. Obě moje trpasličí holčičky zbožňují, když se mohou předvádět v kruhu. Já se jedu potkat s přáteli – popovídat si s lidmi, kteří stejně jako já milují své psy. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi na výsledku nezáleží. Jsem jednou z těch, co pro úspěch v kruhu udělají maximum, a holčičky nastupují dobře vyčesané a připravené. Ale pokud se nezadaří, není to pro mne žádná tragédie. Pro mne je důležitější nadšený pohled malých korálkově černých kukadel, radostné hopsání tlapiček v kruhu.
Je zvláštní, jak někteří psi výstavy milují. Můj československý vlčák výstavní kruhy nikdy nemusel, a i když se stal Českým šampionem, byl mu vždy milejší závod ve výcviku nebo dogtrekking. Proto pro mne bylo překvapením, jak jsou špicí holčičky nadšené a radostí si v kruhu poštěkávají a hopsají. Tedy jsme vyrazily na výstavní zteč.

Tentokrát špicové měli kruh jen pro sebe a posuzoval pan Antonín Mudra. Protože trpasličí špicové přijdou vždy na řadu téměř jako poslední, spokojeně jsem se uvelebila na židličce, mamka se vypravila koukat k ostatním kruhům a já si užívala ticha před kruhovou bouří. Ovšem aktivně – upovídaně a s foťákem v ruce. Holčičky usnuly ve svých přepravkách.
Musím se přiznat, že jsem byla panem Mudrou velmi mile překvapena. Pro každého pejska měl pohlazení a neváhal si při posuzování dřepnout aby na ně lépe viděl. Když se něco pejskům nedařilo, nespěchal. V příjemném ruchu ubíhalo posuzování malých špiců, tradičně nejobsazenější kategorie.
Když pak přijde řada na střední špice, přestane se mnou být rozumná řeč. Chytnu kartáč a jedu. Zajímalo by mne, co si v té chvíli myslí moje holčičky (tipla bych, že je napadá něco o amoku majitelky). Nicméně… učesat, upravit a jdeme…
Při vstupu do kruhu jsem vždycky nejistá, ale s holčičkami je vystavování velká radost. Většinou mám pouze jeden problém – zkrotit jejich bujaré veselí natolik, aby pěkně klusaly a nehopsaly. Hopsají rády, chtějí si povídat, vyštěkat svou radost na celý svět. Ale na posudku už pěkně stojí a koukají. Abych se přiznala, naše předvedení by mohlo být profesionálnější, ale pak by se z toho vytratila ta jejich nádherná radost, která z nich sálá do okolí. Vím, že už se nejeden rozhodčí nad skotačícími kuličkami chlupů pousmál. Ale ať, vždyť nemusí být všechno smrtelně vážné…
Vyšly jsme z kruhu relativně vítězně. Mladičká Dixi dostala V2, porazila ji starší fenečka, která už měl srst v plné délce. Dixinka byla na svých 9 měsíců a 3 dny – tedy v minimálním věku pro třídu mladých – opravdu hezká.
A Cárinka? V1, CAJC. Sen se splnil. Na své třetí české výstavě získala třetí CAJC a stala se tak Českou junioršampionkou. Slavily jsme…

Najednou jsem si uvědomila, že už je pozdní odpoledne. Přiznám se, že jsem měla sto chutí spokojeně nasednout do auta a vypravit se domů, po zásluze si odpočinout. Ale… Cárinka mohla nastoupit do závěrečné soutěže O nejlepší mladou fenu výstavy. Po letmém uvažování jsme si s maminkou koupily ještě horký trdelník se skořicí a sedly si na lavičku. Do závěrečných soutěží zbývala hodina a kousek. Cárinka spala, unavená. Věděla jsem, že když vezmu výstavní vodítko, rozzáří se její černá kukadla. A tak říkám: „Cárinečko čarovná, půjdeme?“ --- šly jsme.

V přípravném kruhu se to hemžilo všemi možnými plemeny. Byly tam všechny fenky, které ten den dostaly CAJC (čekatelství šampionátu mladých). Ze špicího národa jsme nebyly samy… a tak jsme si mezi sebou povídali… a najednou organizátoři volají, „nastupte do kruhu!“
Mladé fenky se seřadily podle velikosti, protože ty větší plemena potřebují běžet rychleji. Už jsme s Cárinkou tuto soutěž dvakrát absolvovaly, a tak jsme se odevzdaně zařadily na konec dlouhé fronty. Cárinka štěkala a skákala, těšila se dovnitř… přitom, téměř každičká z jejich konkurentek by byla schopná to maličké dvoukilové nic s šedočerným kožíškem zašlápnout. To ale Cárince nevadilo. Trpasličí vzrůstem, veliká silou osobnosti, na červený koberec doslova vlítla jako kulový blesk. A nezůstala panem rozhodčím nepovšimnuta. Odněkud za mými zády zaznělo: „Jájo, drž se!“ a když jsem se otočila, uviděla jsem Ally (aneb paní Věru Veverkovou) a spoustu ostatních špicařů.

Závěrečná soutěž o Nejkrásnější mladou fenu výstavy probíhá tak, že soutěžící fenky všech plemen vbíhají se svými handlery postupně do kruhu. Při vstupu každé z nich moderátorka hlásí, jaké psí plemeno můžete právě obdivovat. Soutěžící oběhnou kruh, zastaví se a fenečky se postaví do postoje. Rozhodčí prochází a vybere si ty, které ho zaujmou. Zbytek opustí kruh.
A nás vybrali. Pan Václavík, který toho dne tuto soutěž posuzoval, ukázal rukou a já se přesunula na střed kruhu. Se mnou ještě několik konkurentek. Vím že jsem tam přišla, klekla si k Cárince a snažila se, aby stála rovně a nešila sebou. Udržet kuličku čisté energie a radosti na místě je namáhavé. Nikdy jsme necvičily, aby Cárinka stála bez hnutí tak dlouho. Ale snažily jsme se, obě.
Konkurence se smrskla na přibližně deset fenek. Každý handler teď dostal kruh jen pro sebe – promenáda, která má ukázat, kolik šarmu může každá z fenek nabídnout. Ostatní fenky zatím mají stát v postoji. Je to dlouhá doba. Cárinka tiše poštěkává a rozhlíží se. Blýskají se jí očička. Na promenádu vcházíme téměř poslední. Pamatuji si červený koberec, šťastnou Cárinku tepající nožičkami svůj dynamický tanec a ohromný aplaus od chovatelů špiců. Vše ostatní splynulo, teď byla jen Cárinka. Zařadila jsem se zpět do řady, postavila ji do postoje… dýchala jsem jen pro ni a pro její velký okamžik.
Probrala jsem se ve chvíli, kdy mi došlo, že zbytek konkurence je pryč a zrovna vyhlásili čtvrté místo. A já s Cárinkou  jsme stále byly uprostřed kruhu. Třetí místo padlo a my to nebyly. Pan rozhodčí něco pošeptal komentátorce, která vše tlumočila publiku… a ta se publika zeptala, kdo si myslí, že vyhrál. „Bude to teriér? Bude to špic?“ Za každou otázkou se zvedl potlesk. A pak spadla hvězda, já zachytila svůj střípek snů a první místo získal trpasličí špic.

Měla jsem v očích slzu a Cárinka se na mne nechápavě podívala.

Následovala gratulace od sboru rozhodčích, focení na stupních vítězů, předávání cen… pohár byl větší než sama Cárinka, v dárkovém koši samé dobrůtky a hračky, velký pytel krmení. Mezi tím vším stála maličká fenečka, šťastná z toho, že ona je ta, na kterou se všichni dívají. Sevřela jsem ji v náručí a svět se mi zamlžil.

Vzpomínka na Národní výstavu Olomouc 2008.

Děkuji panu Gorovi za poskytnutí fotografií.